Jako v Popelce, Martina Kořenová se po 32 letech vrátila ve velkém stylu

: AUTOR: Pavel Kumpošt; RUBRIKA: Šachy; ZVEŘEJNĚNO: 5. duben 2025; PŘEČTENO: 240

RYCHNOV N. K. / VAMBERK / PRAHA – Po 32 letech se vrátila do rychnovského Pelclova divadla na vyhlašování nejlepších sportovců našeho okresu mezinárodní šachová mistryně Martina KOŘENOVÁ - Holoubková (49). Maminka čtyř dětí a manželka oblíbeného moderátora České televize Vladimíra Kořena si našla čas v nabitém kalendáři a v exkluzívním rozhovoru pro on-line deník Sport Rychnovska zhodnotila nejen veleúspěšný rok 2024, ale zavzpomínala i na svou veleúspěšnou kariéru. Se šachy totiž procestovala celý svět. Účastnila se dvou olympiád a mistrovství světa v Argentině, Brazílii a Indonésii. V kategorii do 18 let byla třetí nejlepší juniorkou světa! Aktuálně reprezentuje ČR a Pandu Rychnov na Mistrovství Evropy žen na řeckém ostrově Rhodos.

OCENĚNÍ v Pelclově divadle obdržela Martina Kořenová z rukou Jaroslava Šmída a místostarostky Jany Drejslové. Foto – Petr Reichl

DOMÁCÍ POHODA Martiny a Vladimíra u rodičů Holoubkových ve Vamberku.

Foto – Pavel Kumpošt

Martino, jak hodně Vás potěšilo 2. místo v anketě o Nejlepšího sportovce Rychnovska za rok 2024 a jak se Vám líbil večer v Pelclově divadle? „Vše bylo jako z pohádky o Popelce, která se vrátila po 32 letech na svůj zázračný ples. Můj manžel nikdy nebyl v Pelclově divadle a nemohl tak vidět, jak přebírám podobné ocenění za 2. místo. V roce 1993 to byl "Nejlepší sportovec Orlického týdeníku". To mi bylo 18 let.“

Minulý rok jste zažila dva vrcholy, pojďme k prvnímu. V květnu jste se stala šachovou vicemistryní ČR, ve vaší kariéře již počtvrté, co Vás zlákalo se po tolika letech vrátit k vrcholovému šachu? „Již dva roky předtím jsem se mohla účastnit MČR žen, ale Vládík slavil první narozeniny a ty jsem nemínila obětovat za žádnou cenu. Následující rok jsem si nevšimla pravidla, že musím sehrát určitý počet partií, a účast na MČR mi opět o vlásek unikla. Konečně ten minulý rok se mi nastřádalo chtění natolik, že jsem si to už nechtěla nechat utéct. Nebyl to vůbec jednoduchý turnaj, měla jsem zdravotní problém, málo jsem spala, ale poháněla mě nějaká touha zase jednou uspět, něco si dokázat.“

OLYMPIÁDA po 30 letech! Martina vloni vyrazila s českou reprezentací do Budapešti. Zde partie proti budoucí olympijské vítězce z Indie. Foto - 8x Archív Martina Kořenová

Na základě tohoto úspěchu vás trenér České reprezentace nominoval na zářijovou šachovou olympiádu, která byla po 30 letech již vaší druhou. Jak hodnotíte Váš druhý vrchol? „Povedla se mi asi nejslavnější partie vůbec. Se zlatou Indkou jsem uhrála remízu. A tak, že králové v pěšcové koncovce došli spíš k přátelství než k nějakému boji. Podívaly jsme se na sebe a pokývaly hlavou "remis". Ani jedna ji nechtěla nabídnout (směje se), ona proto, že byla silnější, já proto, že jsme prohrávaly. Náš tým je nominovaný na Cenu fair play ČOV za to, že jsme vyčkaly na soupeřky se spuštěním hodin.“

ZAČÁTKY v Pandě

Pojďme zavzpomínat na vaši bohatou šachovou kariéru. Kdo a v kolika letech vás naučil šachy hrát? „Mamka mě přihlásila do šachového kroužku ve třetí třídě. To bylo na základě lístečku, který Jirka Daniel rozdával po školách. Z ročníku jsem v kroužku zůstala sama. Pamatuji si, jak nás Jirka učil tahat koněm, ne do L, ale rovně a šikmo. Ze začátku jsem zvládala i vše ostatní, například violoncello. Postupně jsem se toho musela vzdát, abych se na šachy mohla zaměřit. Vyžadovaly pravidelnou docházku na kroužek, oddílový přebor a víkendové turnaje.“

RYCHNOVÁCI ZA ŠACHOVNICÍ. Zleva Tomáš Zábrodský, Martina Holoubková a Petr Kačírek. Foto - Archív Panda Rychnov

Jak na trenéra Jiřího Daniela vzpomínáte? „Vzpomínám na něho, že měl v sobě ohromnou energii, aby z nás něco bylo. A nesoustředil se jen na jednoho, toho nejlepšího, ale vždy na všechny. Udržoval tím v kroužku řevnivost a soutěživost. Nemohla jsem si být nikdy jistá, že jsem nejlepší. Kupovala jsem všechny šachové knihy, které vyšly. Doma jsem si je celé přehrála, málokdy přečetla, to byla ztráta času (směje se). Diagramy a partie mě zajímaly. Nejvíc mně v paměti utkvěla hra Po stopách Garriho Kasparova. Jirka nás podle zisku bodů přesouval po políčkách a zapichoval špendlíkem naše jméno.“

RYCHNOV nejlepší v Československu

S Rychnovem jste vyhrála třeba Velkou cenu Československa, byli jste nejlepší v celé naší zemi! Jak vzpomínáte na tento tým? „Pamatuji si, že jsme jezdili po celé republice (Ostrava, Bratislava, Prešov, Šaľa) a hráli jako tým. Přitom jsem se snažila na každém jednotlivém turnaji získat cenu pro nejlepší dívku. Několikrát se mi to podařilo. Mám to spojené jako s nejmilejším obdobím, kdy jsem hrála za Rychnov. Drželi jsme partu, bylo hodně legrace.“

Na které další týmové úspěchy ráda vzpomínáte? „Rychnovské šachistky získaly putovní pohár turnaje O kouzelné oříšky. Třikrát tento mezinárodní dívčí turnaj v Praze vyhrály. Vzpomínám si, že jsme spali i v tělocvičně, protože zájem o turnaj byl ohromný, spousta cizinců, organizátorů. Oříšky jsem si schovala, protože jsem je měla jako velkou vzácnost.“

HVĚZDA! Na začátku 90tých let patřila Martina k nejlepším juniorkám na světě! Nejlepšího umístění se dočkala na MS 1992 do 18 let v Duisburgu, kdy skončila na 3. místě

Panda vždy patřila k nejlepším v republice, jak vzpomínáte na cesty k zápasům mikrobusem? „Autobusem jsme jezdili na turnaj do Frýdku - Místku. My jsme si dost věřili. Byl to pro nás rival, kde jsme se chtěli co nejvíc ukázat. Zastavovali jsme kvůli přestávkám, hráli náš oblíbený fotbal a speciálně na tuto akci jsme si zpívali: Naše škola šachová v Rychnově nás vychová. Po vývinu rošáda, boj o střed a tak dále, nejkrásnější pocit máme, když nám soupeř skládá krále. Šach, mat, hurá, hurá, hurá!“

Mistryně očima Jiřího Daniela

„Martina měla a dosud má stálý úsměv na rtech. Mizí na chviličku jen při zamyšlení. Už ve svých sedmi letech vynikala propočtem variant. Měli jsme v Rychnově štěstí, že ve stejném kroužku vedle ní rostli další vynikající šachisté, Petr Kačírek, Martina a Romana Pallová, Mirek Hofmann, Mirek Pavlíček a další. Byla jedničkou neporazitelné party, která měla i svůj pokřik provázející slavná vítězství po celém Československu. Mohl bych o ní a o té partě trénující v suterénu pod sokolovnou a hrající fotbal každou přestávku na tehdejším škvárovém hřišti vyprávět a psát celý život. Byli a zůstali skvělí.“

SETKÁNÍ rychnovských mistryň s veřejností zorganizoval předseda Pandy Jiří Daniel, zleva Jana Felixová, Hana Pirklová a Martina Kořenová. Foto - Pavel Kumpošt

Droga NUTELLA

Díky šachu jste procestovala svět, který mezinárodní turnaj se vám líbil nejvíc? „To bylo ME do 16 let v rumunské Mamai, kde jsem skončila pátá. Líbilo se mi vše, moře, trenéři, naše výprava. Poznala jsem šachistky, s kterými budu soupeřit dál. Uvedu jednu, Innu Gaponěnko, která se mnou hrála i jako spoluhráčka v Bundeslize. Tenkrát jsme vymýšlely, jestli se má vdát do Německa. Zůstala u rodičů v Chersonu. Nabízela jsem jí u nás bydlení, když utíkala s dvojčaty z okupovaného města, ale chtěla za sestrou do Německa. Ale zpět k ME v Mamai, pamatuji si krásný sál a před každou partií zněla píseň, nikdy lepší jsem už neslyšela. Možná díky tomuto zážitku jsem si ráda na turnaje brala walkmana. Na kazetách jsem měla nahrané písně Gotta a jiných, které jsem si před partií pouštěla. Jednoho dne jsem si začala brát nutellu a tu jsem pak mlsala také před každým kolem, v Indonésii nebo na olympiádě. Dnes dokážu sníst nutellu za jeden den (směje se). Jednou jsem dostala tolik skleniček nutelly, kolik mám písmen ve slově Martina a protože jsem velký fanoušek tenisu, projedla jsem jednou celý Wimbledon (směje se). Nakonec se jí vždy přejím, ale nejde ji nechat nedojedenou. Trochu mi to připomíná šachy. Vždy se přejedly, ale nešlo odejít.“

SIMULTÁNKA Martiny Holoubkové na sponzorské akci Nadace Věry Menčíkové v Hradci Králové, psal se rok 1991

Žijete v Praze, jak vzpomínáte na Rychnov, školu, gymnázium a kamarády? „Vzpomínám na školu asi jako každý. Měla jsem dva světy, každý byl ale jiný. Opravdovější jsem byla na šachách. Tam jsem zlobila, byla drzá, vztekala se kvůli prohrám. Ve škole jsem si hrála na vzornou žákyni. Moc jsem se nekamarádila s chlapci. Můj starší bratr byl vzorný student, mnohem chytřejší než já, všechno znal, všechno četl, tak jsem se chovala, jak se to ode mě očekávalo. Na gymnáziu mě doma doučoval. Bez něho a kamarádky Lenky, která mi přes kopírák přepisovala hodiny, bych školu s mým vypětím nezvládla. Můj třídní na gymnáziu mi říkal, budu tě pouštět na šachy, když mi budeš z turnajů posílat pohled. Pohledy jsem nadepisovala Dr. Fr. Dosedla. Myslím, že jich měl nakonec docela hodně. V posledním ročníku jsem už měla individuální plán studia. To ale znamenalo, že jsem se ještě víc odtáhla od dění ve třídě. Prakticky každý měsíc jsem byla dva týdny na šachách.“

ANKETA TÝTÝ 2015. Martina se svým Vladimírem a kamarádkou Lenkou ze Skuhrova

Cokoliv jste dělala, tak naplno, že? „Nerada jsem prohrávala, nešlo přestat na to nemyslet. Zajímala mě jen první místa. Když jsem viděla, že první už nebudu, často jsem skládala zbraně. Tuto vlastnost mám pořád, nepřešlo mě to. Když jsem odjezdila mistrovství Evropy a světa, poznala jsem, že šachy doma mě už nebaví, nebyla žádná ambice. Jen v reprezentaci nebo na německé Bundeslize.

Bundesligu hrajete dodnes? Za který tým a jak dlouho? „Bundesligu hraji od sedmnácti let. Myslím, že jsem nejdéle hrající cizinka. Deset let jsem hrála za Drážďany, po čase se přidala velmistryně Eliška Richtrová, teď hraju za Rodewischer Schachmiezen. Mojí první československou kolegyní byla Regina Pokorná. Nyní je kapitánkou družstva.“

BUNDESLIGOVÝ tým Martiny Kořenové Rodewischer Schachmiezen, šachová koťátka

Kdy jste se stala poprvé mistryní Československa? „Bylo mi patnáct a v Šale jsem vyhrála mistrovství ČSFR dorostenek. Potom jsem ho vyhrála každý další rok. Zaujala jsem hrou a asi i vzhledem (směje se), kluci mi totiž začali psát psaníčka.“

Kam jste se podívala se šachy poprvé do zahraničí? „Do Polska. Pamatuji si turnaj v Bydhošti, kde jsem se poprvé seznámila s postavičkami smurfs - šmoulové. Jejich samolepku jsem si nalepila na svůj šachový deník.“

BRAZÍLIE a mistrovství světa do 16 let

Jak velkým zážitkem byla pro mladé děvče z Rychnovska cesta do Jižní Ameriky a zahrát si šachy v daleké Brazílii? „Cesta po Brazílii byla s mnoha přestupy. Přiletěli jsme do Ria, pak jsme pokračovali letecky do Sao Paola a ještě jsme cestovali malým letadlem do Curitiby v oblasti Paraná. Odtud jsme cestovali ještě čtyři hodiny autobusem. Vedoucím výpravy byl František Blatný a stále nás vzdělával v portugalštině a zeměpisu. Byl milý a nijak na nás netlačil. Město mělo evropský nádech, přivítali nás hraním na tympány. Dodnes lituji toho, že jsem nejela k vodopádům Iguazú, připravovala jsem se na další partii a nechtěla vypadnout z koncentrace. Hrály se dvě kategorie, do 16 a do 18 let. Umístila jsem se na pěkném pátém místě, jako první hráčka z ne postsovětských republik. Úžasné druhé místo v kategorii do 18 let obsadila Eva Repková. Obdivovala jsem její skládané široké kalhoty. Na konci turnaje jí byly volné, zhubla 5 kg. A pak že šachy nejsou sport (směje se). Evička pro mě byla velký vzor ve všech směrech. Hrála na klavír, nosila krásné čelenky a uměla jazyky. Pamatovala jsem si ji z turnaje O kouzelné oříšky jako největší hvězdu turnaje.“

V 15 LETECH byla Martina Holoubková nejlepší v Československu. Když v sedmi letech poprvé navštívila elitní rychnovskou šachovou školu, asi netušila, kam se jednou s šachy podívá a koho pozná

MS v Argentině 1992

Za rok vás čekala opět Jižní Amerika, jaké bylo mistrovství světa v Argentině? „Úplně jiné. Žádný vedoucí výpravy, trenér, jen já a druhý reprezentant z Ostravy, Víťa Rašík (směje se). Moc jsme se neznali a sami jsme přiletěli na letiště do Buenos Aires. To ale bylo vzdálené 100 km od města. Nikdo nás nečekal, nevěděli jsme, co máme dělat. Společně s Rakušany, kteří přiletěli v obdobné sestavě, jsme přespali jednu noc v provizorním hotelu, a další den se přemístili do správného hotelu v centru Buenos Aires. Na pokoji jsem naštěstí byla s Rakušankou, ne s Víťou (směje se). Mluvila jsem s ní německy. Rakušanka mě vzala poprvé do Mc Donalds´ a naučila pít vanilkový milk shake. Po Buenos Aires jsem se pohybovala úplně sama, ve dne, v noci. Chodit po městě bylo jako procházení se po šachovnici, kdy síť ulic odpovídala čtverečkované síti. Moc se mi tam líbilo. Spousta parků, pěkných historických staveb a město zvyklé na cizince. Domů jsem se ozývala z telefonní budky na mince, a to až několikátý den po příletu. Výsledky jsem zkreslovala, chtěla jsem si to užít. Argentině jsem po návratu vždy fandila. Ve fotbale, v tenise. Muzikál Evita jsem poslouchala na cd při trénování.“

1992, ROK SNŮ. Martina se stala dvojnásobnou mistryní ČSFR a úspěšně se účastnila dvou mistrovství světa! V Duisburgu a Buenos Aires

Šlo určitě o nákladné cesty a Šachový svaz asi vše neplatil, oslovili rodiče sponzory? „Na žádnou akci jsem sponzora nepotřebovala, jen do Argentiny. Mamka se ale ukázala jako šikovná manažerka. Podpořila mě Česká spořitelna, Orlická stavební společnost a mnoho jiných dalších (směje se).“

TŘETÍ nejlepší juniorka světa

Největšího úspěchu jste na mistrovství světa dosáhla v německém Duisburgu, jak vzpomínáte na třetí místo? „Vzhledem k úspěchům naší mládežnické reprezentace, byla vždy medaile na ME nebo MS něčím, co se neurodí každý rok. Jednu partii jsem po šesti hodinách hry přerušila a dohrávala se druhý den dopoledne. Remízovala jsem ji, ale v autobuse jsem s otevřenýma očima vymyslela vyhrávající tah Kh1. Bylo to jako ze seriálu Dámský gambit. Nemohla jsem nedočkavostí vydržet, abych vyhrávající tah předložila panu Horovi a přesvědčila se, že to tak je. Bylo to tak. Musela jsem bojovat v příštích kolech ještě víc. Mě neúspěch dřív nastartoval, teď už mě položí (směje se). V posledním kole jsem hrála teď již se špičkovou velmistryní Kovalevskaja o třetí místo. Ona mně nabídla v prohrané pozici remízu. Já věděla, že mi remíza stačí na třetí místo, měla jsem horší čas a tak jsem remízu přijala. Vyčítala jsem si to ale ještě hodně dlouho, mohla jsem mít 7 bodů. To mi kazilo náladu radovat se ze svého úspěchu. Bohužel mě ani nikdo nefotil a nemám žádnou medaili, jen průhledný plastový kvádr s číslem 3.“