DEŠTNÉ V O. H. / PRAHA – Děvče z Orlických hor, česká reprezentantka, bronzová z MS juniorek, trojnásobná vítězka Českého poháru a čtyřnásobná vicemistryně florbalové ČEZ Extraligy žen Marie HAVLÍČKOVÁ (24) se rozhodla ukončit bohatou kariéru. V exkluzívním rozhovoru pro web Sport Rychnovska se hráčka slavných pražských týmů Tatranu Střešovice a Florbalu Chodov svěřila, co za tímto rozhodnutím stálo. Přiblíží nám atmosféru Superfinále v O2 aréně, zavzpomíná na reprezentační kariéru, na své začátky v Deštném a Dobrušce, přiblíží nám dobu, kdy si jako mladičká slečna zvykala na hlavní město Prahu a prozradí, která mistryně světa jí byla od malička největším vzorem.
Z DEŠTNÉHO až do reprezentace to dotáhla Marie Havlíčková. Foto - Archív Marie Havlíčková, Facebook FAT PIPE FLORBAL CHODOV, Facebook FBC Dobruška, Facebook Tatran Střešovice
Rozhodla jste se ukončit úžasnou florbalovou kariéru, co se stalo? „Rozhodnutí skončit nebylo snadné a zrálo ve mně delší dobu. Florbal pro mě vždycky znamenal hodně – věnovala jsem mu roky života a spoustu energie. Ale postupem času se začaly měnit moje priority i osobní život. Po přestupu do Tatranu přišla ještě vlna nové motivace, ale zároveň jsem si uvědomovala, že už to není jako dřív. Že ta radost z florbalu, kterou jsem mívala, už není tak silná. A v určitou chvíli jsem si řekla, že je fér si to přiznat. Ve sportu jako je florbal má být hlavně radost, ne povinnost – a když tohle začne mizet, je čas jít.“
NEJTĚŽŠÍ část kariéry
Máte za sebou asi nejtěžší sezonu, začala jste v Chodově, přestoupila do Tatranu Střešovice, který následně vyhrál základní část Extraligy, ale v superfinále podlehl Vítkovicím, jak sezonu hodnotíte? „Byla to opravdu nejtěžší sezóna mé kariéry – nejen sportovně, ale i lidsky. Změnilo se hodně věcí během velmi krátké doby. Přestup do Tatranu byl pro mě restart, který přišel ve správný čas. Tým měl silnou energii, skvělou atmosféru a velké ambice. Vyhrát základní část bylo velkým úspěchem. Samozřejmě, finále proti Vítkovicím nás všechny mrzelo, protože jsme cítily, že máme na víc. Ale já osobně si z toho beru hlavně to pozitivní – znovu jsem cítila chuť, důvěru a týmovou sílu. A to mi po všem, co tomu předcházelo, dalo opravdu hodně.“
ČEZ EXTRALIGA žen – Superfinále (27. 4. 2025)
Tatran Střešovice – 1. SC Tempish Vítkovice 2:6 (1:1, 0:0, 1:5), diváci: 11 728
Co jste říkala na atmosféru Superfinále v O2 aréně? „Atmosféra, která byla více než úžasná, na tu se zapomenout nedá! Myslím si, že takové finále je zážitkem nejen pro samotného hráče, ale i pro diváka. Tolik lidí přišlo na náš florbal, dělali obrovský hluk, byli slyšet a byli zkrátka boží. Moc bych chtěla fanouškům poděkovat, ať už těm, co byli přímo v hale, nebo i těm, kteří naše finále sledovali z pohodlí domova.“
BÝT U TOHO? To je pocit!
Kolikáté Superfinále jste odehrála a které pro Vás bylo tím nejemočnějším? „Odehrála jsem čtyři Superfinále. Každé mělo své kouzlo, ale to poslední bylo úplně jiné. Už během zápasu a při ceremoniálu jsem cítila, že tohle je naposled. Byla v tom směs emocí – smutek, vděk, nostalgie. Byl to moment, kdy se vám v hlavě promítne celý sportovní život. A i když jsme nevyhrály, ten pocit, že jsem mohla být u toho, si ponesu napořád.“
TATRAN Marii Havlíčkové na sociálních sítích poděkoval
Hrála jste ve dvou špičkových florbalových oddílech, jak budete vzpomínat na Tatran Střešovice? „Tatran mě překvapil tím nejlepším způsobem. Hned od začátku jsem cítila obrovskou profesionalitu, ale zároveň lidskost a respekt. Po přestupu jsem cítila novou energii, jenže brzy přišlo zranění, které mě vyřadilo ze hry. Bylo to těžké – mít chuť hrát a zároveň být limitovaná. Ale tým, vedení i celý klub mě podrželi, což si nesmírně vážím. Tatran mi umožnil zakončit kariéru v prostředí, které bylo férové, otevřené a lidsky silné. A i když to byla krátká epizoda, zůstane pro mě velmi důležitá.“
A jak budete vzpomínat na Chodov, kde jste patřila nejen k oporám, největším srdcařkám, ale především k tvářím modrobílého celku? „Na Chodově jsem strávila velkou část svého života. Osm let, které formovaly nejen mojí sportovní stránku, ale i tu lidskou. Vyrůstala jsem tam, našla si přátele, prožila silné momenty – dobré i náročné. I když závěr mého působení nebyl podle mých představ, nechci, aby to přehlušilo všechno, co tomu předcházelo. Mám spoustu krásných vzpomínek – od prvního Superfinále až po sezóny, kdy jsme to společně táhli i přes odchody klíčových hráček. Přátelství a vztahy, které tam vznikly, si ponesu dál. A holkám, co tam zůstaly, přeju upřímně jen to nejlepší.“
SRDCAŘKA z Orlických hor se prosadila až do extraligového týmu Chodov, kde pravidelně bojovala o medaile. Marie dole šestá zleva
NEJCENNĚJŠÍ trofej
S Chodovem jste vyhrála Český pohár, bude pro Vás tou nejcennější trofejí? „Vyhrát Český pohár bylo vždy velkým zážitkem – dvakrát s Chodovem, jednou s Tatranem (i když kvůli zranění jen z lavičky). Každý ten úspěch měl jiný kontext, jinou cestu. Ale kdybych měla říct, která trofej je pro mě nejcennější, tak žádnou konkrétní nevypíchnu. Každá má svůj příběh, své emoce. Ať už to bylo jako mladá hráčka po boku zkušených, nebo později jako lídr na hřišti – všechny ty chvíle byly výjimečné. Ale jestli mám mluvit o úplně nejcennější „trofeji“, pak je to jednoznačně moje rodina. Byli tu se mnou od prvních kroků na hřišti, stáli při mně v dobrém i zlém. Podporovali mě, i když to bylo náročné. Obětovali čas, energii, často i vlastní pohodlí, jen abych mohla dělat to, co miluju. Za to jim patří ta největší a nejupřímnější medaile. Bez nich bych tady nikdy nebyla.
VÍTĚZKY Poháru Českého florbalu, s pohárem Marie Havlíčková s Vendulou Štolbovou
NEJVĚTŠÍ úspěchy
2018 - MČR juniorů - 1. místo (historicky první juniorský titul na Chodově)
2019 – vítězka Českého poháru (Chodov ženy)
2021 - 2. místo Extraliga - Superfinále (Chodov ženy)
2021 – MS juniorů – 3. místo
2021 – MS žen – 4. místo
2021 – 2. místo finále poháru (Chodov ženy)
2022 - 2. místo Extraliga - Superfinále (Chodov ženy)
2023 - 3. místo Extraliga (Chodov ženy)
2023 – vítězka Českého poháru (Chodov ženy)
2024 - 2. místo Extraliga - Superfinále (Chodov ženy)
2025 – vítězka Českého poháru (Střešovice ženy)
2025 – 2. místo Extraliga - Superfinále (Tatran ženy)
REPREZENTANTKA České republiky
Díky vašim výkonům jste se v roce 2021 dostala do juniorské reprezentace a zahrála si na Mistrovství světa, byl to pro vás největší zážitek? „Nevím, jestli to byl můj největší zážitek, ale určitě jeden z mých splněných snů a cílů. Brala jsem to i jako odměnu za dřinu a obětování svého veškerého času do sportu, kterému se věnuji od svých jedenácti let. Když si vzpomenu na to, jak jsem o tomhle snila jako malá, přijde mi to celé vlastně úsměvné v dobrém slova smyslu. Mistrovství světa je pocta a hřeje mě na srdci, že jsem tam mohla být a reprezentovat svoji zemi.“
HRDÁ NAŠE REPREZENTANTKA (uprostřed) si z juniorského Mistrovství světa 2021 přivezla bronzovou medaili!
Připomeňme si MS blíž, skupinu jste ovládly, když jste porazily i nejlepší tým světa, Švédky. Jak vzpomínáte na zápas s Tre kronor? „Juniorské MS má pro mě hodně velkou hodnotu a hrozně ráda na něj vzpomínám. Byly jsme skvělý, hladový a dravý tým, který odjel do švédské Uppsaly vyhrát mistrovství světa. Každým dnem jsme si se spoluhráčkami byly bližší. Byly jsme opravdu silným ročníkem a hodně lidí na nás sázelo. Cíl byl jasný, vyhrát skupinu. V posledním zápase proti Švédsku jsme se rvaly do poslední minuty, ta euforie na konci byla neskutečná (gól našich na 4:3 padl 6 minut před koncem – pozn. redakce). Spousta z nás vůbec netušila, že je to historická výhra proti Švédsku na mistrovství světa, o to je to cennější a výjimečnější. Tohle nám nikdo nikdy nevezme.“
V semifinále jste prohrály s Finskem, ale utkání o bronz jste ovládly a Švýcarky 6:2 zdolaly, líbí se vám medaile, kterou jste poté obdržely? „Nikdo ani na malou chvilku nepomyslel na to, že by se mohlo prohrát. Bojovalo se až do poslední minuty a nikdo nepovolil. Bylo to od začátku do konce týmové a užívaly jsme si každou minutu zápasu se Švýcarskem. Byl to náš poslední společný zápas. Ráda na to vzpomínám. BRONZ, který mi visí doma v pokoji, je pro mě cennější, než jakékoliv zlato, protože jsem prožila skutečně nezapomenutelný okamžik.“
MS 2021, Švédsko - BRONZ
Jaký je to pocit slyšet na MS hrát českou hymnu? „Vždy, když stojím v řadě se svými spoluhráčkami a slyším hymnu, běhá mi mráz po zádech. Jsem vděčná za to, že tam mohu být a reprezentovat naši zemi.“
DEŠTNÉ a Dobruška
Zavzpomínejte, kdy poprvé a kde jste držela hokejku v ruce? „Na tohle si pamatuju až moc dobře (směje se). Začala jsem chodit na kroužek florbalu na základní škole v Deštném, který byl veden mým prvním trenérem Karlem Zachariášem, ten mě naučil základům. Využívala jsem školní hokejky, protože naši vyčkávali, jestli mě to chytne nebo ne, aby zbytečně nekupovali drahou florbalku. Naneštěstí je předběhl strýček Tomáš Hejduk, který mě odmalička podporoval ve sportu stejně jako rodiče, a k narozeninám jsem dostala svou první vlastní florbalku (směje se). Byla mi sice až po bradu, ale to mi bylo v tu chvíli úplně jedno, byla jsem hrozně šťastná a vděčná.“
FLORBALOVÉ začátky, mladičká hráčka Dobrušky, nahoře pátá zleva
Od kdy jste začala hrát v Dobrušce a na koho z města F. L. Věka ráda vzpomínáte? „V Dobrušce jsem začala hrát, když jsem byla v šesté třídě. Hrála jsem tam do třídy deváté, poté následoval přesun na střední školu a byl to přesun i florbalový. Pamatuji si na svůj první trénink, kdy jsem byla posazena na autobus v Deštném, který směřoval do Dobrušky s tím, že jedu na nábor dívek. V autobuse mi pak přišla zpráva, že nakonec žádný nábor holek není, ale že na hale bude probíhat klasický trénink mladších žáků, čili nejen holky, ale hlavně kluci. Z toho jsem měla strach, bála jsem se, že mě jakožto holku nepřijmou mezi sebe. Obavy, které jsem měla, byly zcela zbytečné, kluci mě vzali a parta kterou jsme měli, byla senzační. Dodnes na ně ráda vzpomínám. Samozřejmě nemohu zapomenout na řadu trenérů, kteří byli u mých začátků.“
Vaše největší úspěchy s Dobruškou? „Těžko říct, co byl největší úspěch, byla to soutěž mládežnická, kde jsme brousili špičku v Královéhradeckém kraji. Byly jsme šikovný ročník, velmi soutěživý a dravý. Dokázali jsme překvapit v jakýchkoliv zápasech i proti favoritům.“
ZA DOBRUŠKU si Marie Havlíčková zahrála i v posledních letech, když to situace dovolila
HRADEC a přestup do Prahy
Jak pokračoval dál váš sportovní růst? „Po přesunu na střední školu, jsem musela opustit svůj mateřský klub v Dobrušce. Začala jsem hrát v Hradci Králové, kde jsem studovala na sportovní management. Rozdíl ve florbalovém hledisku byl takový, že IBK Hradec Králové byla pouze holčičí složka. Musím říct, že mi chvíli trvalo se zase aklimatizovat pouze na holčičí kolektiv, mezi klukama jsem se cítila lépe, nebo spíš přirozeněji. V Hradci tenkrát trénoval Jaroslav Macháček, který mě právě z Dobrušky znal a vzal si mě pod svá křídla. S holkami jsem do dnes v kontaktu, čehož si moc vážím.“
Kdy a kde si vás všimli „agenti“ z extraligového Chodova? „Abych byla upřímná, samotný Chodov byl až jeden z posledních pražských klubů, který mě oslovil. V Hradci se hrála celorepubliková soutěž juniorek, takže jsme hrály právě proti pražským, k de byl tenkrát Herbadent, Tatran, Chodov. První nabídka byla z Herbadentu, znala jsem trenéra a byla jsem s ním v kontaktu. Už to vypadalo na přesun do tohoto pražského klubu, který byl tenkrát i v extralize žen na špičce. Druhá nabídka byla z Tatranu, na tu jsem dodnes ani neodpověděla (směje se). Poslední a závěrečná nabídka z Chodova byla pro mě opravdu výjimečná, neváhala jsem ani minutu. Dodnes jsem ráda, že jsem potvrdila tuhle variantu.“
OPORA zadních řad pražských týmů
PRAHA – život vzhůru nohama
Jak těžké bylo pro děvče z Orlických hor zvyknout si na Prahu? „Začátky byly více než těžké. Rodiče měli obavy, čemuž se nedivím, jsem ale ráda, že nebyli nějak výrazně proti. Plně mě podpořili a důvěřovali mi. Čekalo nás však hodně zařizování, ať už ohledně bydlení tak i školy. Praha je sama o sobě strašně obrovská, ze začátku jsem se bála i cestou z tréninku domů, naštěstí se mnou vždycky jela alespoň jedna ze spoluhráček. Můj život se obratem změnil. Bylo mi hrozně smutno po rodičích, které jsem nevídala. Je něco jiného, když přijdete domů, máte navařeno od maminky, vypráno, vyžehleno … Musela jsem se tomuhle všemu naučit sama. Samozřejmě nejsem typ, co si vyvařuje speciality z drahých surovin, čas od času jsem po tréninku měla sílu pouze na tousty se šunkou a sýrem, nakrájené zelenina a to klidně obden. Instantní polévka mi taky občas zachránila život (směje se).“
SUPERFINÁLE V O2 ARENĚ. Po prohře v roce 2024 byla Marie Havlíčková hodně zklamaná
Které další sporty kromě florbalu vás baví? „Pokaždé když se mi dostane takové otázky, tak přemýšlím, že kdybych nehrála florbal, tak bych chtěla hrát tenis. Jako malá jsem se věnovala velkému množství sportu, zkusila jsem si snad všechno. Jako holka z hor jsem však měla velkou výhodu, sníh, sjezdovka pod kopcem a neomezené množství času strávené venku. Déle mě baví sledovat lyžování, fotbal a v neposlední řadě nesmím zapomenout na Formule.“
TETOVÁNÍ a milovnice umění
Všiml jsem si, že máte výrazné a zajímavé tetování, co konkrétně znamená? „Tetování, které mám, se skládá z abstraktních čar, které mi vedou od krku po různé části těla. Mezi čárami jsou místa proložená slovy, které pro mě mají velikou hodnotu a význam. Mám však v plánu pokračovat, teď si ale myslím, že je lepší si dát pohov, protože je to závislost, která se špatně kočíruje (směje se).“
FLORBALISTKU Marii Havlíčkovou jen tak nepřehlédnete, a to díky jejím abstraktním čárám v podobě tetování
Slyšel jsem, že jste také velkou milovnicí výtvarného umění, je to tak? „Zbožňuji umění. Svým způsobem všechno je umění. Mě osobně baví detaily. Jsem zastánce spíše jednoduchosti a jemnosti, v tom je vždycky taková specifická krása. Nejraději maluji na plátno, využívám k tomu různý materiál, ať už v podobě alobalu, kterým si vytvářím vystouplé vrstvy, nebo drcenou křídu smíchanou s himálajskou solí. Využívám spíše jemné pastelové barvy, ze kterých vyzařuje pozitivní energie. Maluji obrazy i na zakázku, ale spíše mě baví tvořit něco svého a poslat svoje dílo dál do světa.“
SESTRA je mistryní světa!
Co říkáte na vaši sestru Anetu, která je již čtyřnásobnou mistryní světa ve skibobech? „Moje ségra je pro mě svým způsobem vzorem, již od malička. Je velice cílevědomá a rve se až do úplného konce. Všechno dělala podle sebe, nenechala si do toho mluvit. Šla si tvrdě za svým snem a byla nejlepší. Co se týče sportu, kterému se věnuje, tedy skibob, mám k tomu velký respekt. Jako malou mě všichni házeli do jejích kolejí a mysleli si, že bych mohla být stejně šikovná jako ona, ale od mojí poslední jízdy na skibobu se mi do teď klepou kolena. Je to opravdu rychlé, místy mi to přijde i nebezpečné. V tomto ona nemá hranice a jezdí jako utržená ze řetězu. Jsem na ni opravdu pyšná. Obě dvě se navzájem podporujeme a hecujeme. Podporou nás obě dvě obklopují i rodiče, kteří jsou opravdový srdcaři a sledují naše výsledky ať se děje co se děje.“
VĚDĚLI JSTE, že Maruška v Deštném v Orlických horách vyrostla po boku sestry, dnes již 4násobné skibobové mistryně světa Anety? Uprostřed tatínek s dcerami.
S MAMINKOU Alenou v Praze
Studujete vysokou školu, co byste chtěla jednou dělat? „Teď už finišuji vysokou školu a čekají mě státnice. Do budoucna bych se ráda věnovala sportu i profesně – láká mě práce v PR, reklamě nebo třeba role manažerky sportovního klubu. Bylo by skvělé spojit práci s něčím, co mě opravdu baví.“
Chtěla byste říct něco závěrem? „Závěrem bych chtěla říct, že florbal pro mě nebyl jen sport, ale životní škola. S koncem kariéry pro mě sice něco končí, ale zároveň začíná něco nového, na co se těším.“
FLORBALOVÉ články na Sport Rychnovska:
AKTUALITY na Sport Rychnovska:
