RYCHNOV N. K. / ROVEŇ / PRAHA – Ve druhém pokračování exkluzívního rozhovoru s rychnovskou sportovní osobností Josefem KUBEŠEM (66), chlapem jako hora, bývalým československým reprezentantem ve vrhu koulí a hodu diskem zavzpomínáme na oddíl Spartak Rychnov, který patřil k nejlepším nejen na okrese, ale v celé republice, spolužáky, bratry Machurovi a Roveň. Přidáme i vzpomínku jeho třídního učitele na rychnovském gymnáziu Zdeňka Žabokrtského.
Na které trenéry, kamarády a kamarádky rád vzpomínáte? „O dvou trenérech (Václavovi Hamáčkovi a Josefu Paštikovi – pozn. SRK) jsem se zmínil v první části našeho rozhovoru. Pak mě spolu s Remíkem Machurou převzal Jaroslav Fridrich, kterému pomáhal Pepa Kučera. Jednalo se o období při studiu na rychnovském gymnáziu. Měl jsem ohromné štěstí, že se na gymnázium dostali také moji spolužáci ze základní školy Zdeněk Haník, Jiří Bečvarovský, Vlasta Bukovský a další. A naším třídním profesorem se stal pan Zdeněk Žabokrtský, takže jsme mohli rozvíjet náš talent v hodinách tělesné výchovy, ale i při sportovních hrách po povinném vyučování. Skvělé základy, které mi dali pánové Hamáček a Paštika, trenér Fridrich přetavil do úspěchů a dovedl mě k titulům mistra republiky v dorosteneckých a juniorských kategoriích, a to jak ve vrhu koulí, tak v hodu diskem! Parta zde byla skvělá, všichni jsme si navzájem pomáhali a byli jsme pyšní na to, že s oddílem Spartak Rychnov nad Kněžnou patříme k nejlepším nejen v okrese, ale i v kraji a celé republice.“
OSOBNÍ REKORD Josefa Kubeše v hodu diskem je 63,14 metrů! Foto – Archív Josef Kubeš
LEGENDA očima Zdeňka Žabokrtského
učitele (1971-2012) a ředitele gymnázia RK (1992 – 2010)
„Krátce po mém nástupu na rychnovské gymnázium jsem v roce 1972 dostal do "péče" svoji první třídu, kde do lavic také usedli patnáctiletí Josef Kubeš a Zdeněk Haník. Nutno podotknout, že jsem měl štěstí na to, že třída byla výborná jak po stránce studijní, tak i sportovní. (Pozn. Martin Machura byl o rok mladší). Josef byl klidný, velmi dobrý student, ve svém projevu nenápadný. To kontrastovalo s jeho silnou, až robustní postavou, se kterou převyšoval své vrstevníky. Školu reprezentoval na krajských kolech v lehké atletice a košíkové a na celostátním kole v košíkové v Bratislavě v roce 1975. Byl členem ročníkového týmu, který v letech 1972-76 vyhrál školní Schützův pohár. S Pepou jsem se setkal po několika letech po maturitě v RK v době po jeho návratu z reprezentačního soustředění atletů. Podíval se na mě a z legrace pravil, že se mu zdám moc hubený až podvyživený a že by měl pro mě řešení. Sežene mi prý bobule, co užívají atleti ke zvýšení své váhy a výkonnosti a po krátké době se prý nepoznám. Budu prý vypadat jako chlap a síly budu mít na rozdávání, se smíchem jsem odmítl a tak jsem zůstal i nadále hubený až podvyživený (směje se).“
Jaká parta jste byla s bratry Machurovými? „Machurova rodina byla veskrze sportovní se vším všudy. Otec Remigius vedl své děti k férovému jednání a myslím, že se mu to povedlo. Právě náš rychnovský trenér Jaroslav Fridrich mi řekl, že se k atletice dostal tak, že chodil na hřiště pozorovat právě pana Machuru, jak trénuje vrh koulí a to ho vlastně k atletice přivedlo. Oba bratři Machurové byli šikovnější než já, zejména starší Martin. Byla to pro mě výzva a snažil jsem se jim vyrovnat, což se mi nakonec i často podařilo. Byli jsme poté spolubydlícími i na koleji č. 12 na Strahově v Praze. Pravidelně jsme se přestali vídat až poté, co jsme začali vykonávat svá občanská zaměstnání. Dosud je rád potkávám, i když za Martinem (nejlepší zubař, kterého znám) jedu zpravidla nerad, protože to bývá spojeno opravou mého chrupu.“
BUDOUCÍ REPREZENTANTI. V tu dobu ještě ředitel Žabokrtský (vpravo) netušil, kam to kluci jako Josef Kubeš (č.9), Martin Machura (č.1), nebo Zdeněk Haník (č.4) dotáhnou. Foto - Archív Z. Žabokrtský
Jak vzpomínáte na rok 1976 a vaši partu, která ovládla Schützův pohár? „Na gymnaziální období mám jenom ty nejlepší vzpomínky. Rychnovské gymnázium bylo již tehdy prestižní školou a myslím si, že jeho studenti byli patřičně hrdí, že na něm mohou studovat. Jeho absolventi byli úspěšní při přijímání na vysoké školy. Celou třetinu kolektivu naší třídy tvořili bývalí žáci ZŠ Komenského v Rychnově, kteří si sem přinesli výborné základy pro všechny sporty od učitelů Václava Hamáčka a Josefa Paštiky. Schützův pohár jsme zpravidla vyhrávali ve složení Zdeněk Haník, Jiří Bečvarovský, Vlastimil Bukovský, Ivan Novotný a já. Od dob finálových zápasů v tělocvičně gymnázia před zraky všech studentů školy jsem bouřlivější sportovní atmosféru nezažil!“
Schützův pohár
Basketbalová soutěž se na rychnovském gymnáziu hraje na počest zdejšího profesora Schütze. Byl to tělocvikář, kterého v roce 1943 po udání převezli němečtí okupanti do koncentračního tábora Birkenau. Zde byl nacisty popraven spolu s dalšími čtyřmi profesory gymnázia. Schützův pohár se hraje dodnes a těší se velké oblibě. Jde o gymnaziální mezitřídní soutěž, konanou vždy poslední den před vánocemi. Hráli ji čtyři, posléze pět hráčů. Finalisté hrají před studenty a profesory celé školy (!), což znamenalo třeba hrát ve staré malé tělocvičně před asi 250 diváky v ohlušující a neopakovatelné atmosféře.
GYMNÁZIUM v Rychnově pořádá oblíbený Schützův pohár v basketbale. Vítězové z let 1972-76, zleva J.Kubeš, V.Bukovský, I.Novotný, J.Bečvarovský a Z.Haník. Foto - Archív Z. Žabokrtský
Na svou třídu, ale hlavně na Zdeňka Haníka a Jiřího Bečvarovského rád vzpomíná Zdeněk Žabokrtský. Co byste nám o něm řekl? „Pan profesor Žabokrtský vzpomíná na své studenty Zdeňka Haníka a Jiřího Bečvarovského zejména ve vazbě na jejich sportovní úspěchy, ale učil nás rovněž matematiku, kde nás výše jmenované na vysvědčení zpravidla hodnotil známkou tři a horší (myslím, že hodnocení bylo spravedlivé). V kontrastu s objektivním hodnocením v matematice bylo hodnocení z tělocviku, kdy měl Zdeněk sice z tělocviku výbornou, ale nejhorší známkou ve třídě bylo chvalitebně. Studenti Haník a Bečvarovský byli názorově velice otevření, čímž méně průbojným spolužákům imponovali a pomáhali bourat na gymnáziu přežitá tabu. Profesor Žabokrtský byl mezi studenty velice oblíbený, neboť se při tělocviku i sportovních hrách zúčastňoval všech fyzických aktivit! A patřil k nejlepším! Hrál aktivně za Spartak Rychnov basketbal a za Auto Kvasiny volejbal. To vše minimálně na úrovni krajských soutěží. Tehdy jsem si uvědomil, jakým přínosem pro studenta je, když kantor není lenoch. Na hřišti býval mezi námi jedním z hráčů, ale přesto si udržoval obrovskou autoritu. Vzpomínám si na školní lyžařský výcvik, půl roku po nástupu na gymnázium v Krkonoších. Bydleli jsme na již neexistujících Jestřábích boudách, lyžovali z mírného svahu od mohyly Hanče a Vrbaty a pan profesor mě začal oslovovat „Franto“. Já držel. Na konci lyžáku mu spolužáci prozradili, že se jmenuji Josef. Zeptal se mě, proč jsem ho neopravil. Já však byl rád, že se snaží změnit formální vztah mezi kantorem a studentem na osobnější (směje se).“
SOUPEŘ A KAMARÁD z Rychnovska Remigius Machura
Jak vzpomínáte na Rychnov, Roveň a Orlické hory? Jak často se sem vracíte? „Je to můj rodný kraj, a ačkoliv od 19 let bydlím v Praze, založením jsem venkovan. V Rovni mám sestru, a pokud mohu, rád ji a její rodinu navštívím. S výjimkou koronaviru se pravidelně scházíme i jako spolužáci, absolventi rychnovského gymnázia co pět let.“
V kolika letech a kam jste odešel za vrcholovou atletikou? „Do systému vrcholového sportu mě zařadili v roce 1975, nechali mě v Rychnově dostudovat, a od roku 1976 jsem sportoval přímo v tehdejším Středisku vrcholového sportu při ministerstvu školství v tehdejším oddíle Slavia vysoké školy Praha. Zde jsme spolu s Remíkem přešli do péče trenéra Martina Kunce, syna zakladatele Ústřední vojenské nemocnice neurochirurga Prof. Zdeňka Kunce.“
Jak tvrdé byly začátky v Praze? „Zpočátku bylo složité skloubit sport se školou, protože jsme jako studenti vysoké školy stavební měli povinné jak cvičení, tak i přednášky a začali jsme trénovat i dvoufázově, takže první čtyři roky byly velice obtížné. S růstem výkonnosti nám bylo umožněno mít individuální studijní plány, což jsme využívali. Velkou výhodou to však nebylo, protože zkouškové období bývalo právě během hlavní závodní části sezóny, a to jak zimní, tak letní. Nezbylo, než si s profesory domlouvat individuální termíny zkoušek většinou o prázdninách. Kantor byl většinou naštvaný, že jde do školy kvůli mně, byli jsme s ním na zkoušce v kabinetě zpravidla sami. A to nemusím zdůrazňovat, že se nedalo nic opsat ani od spolužáků, ani z taháku. Ale je to úspěšně za mnou a titul inženýra mi udělili (směje se).“
PŘÍŠTĚ: Medaile z MS utekla Kubešovi díky bafuňářské chybě!
SOUVISEJÍCÍ
1.díl s Josefem Kubešem:
