TÝNIŠTĚ N. O. – Sportovec tělem i duší. Vynikající běžec na dlouhé tratě, dlouholetý trenér atletiky v oddílu SK Týniště nad Orlicí. V mládí byl tak jako většina venku od rána do večera a stále v nějaké sportovní činnosti. Hrál fotbal, volejbal, basket, v zimě hokej, rád lyžoval. Nejvíce si ale bývalý český reprezentatnt Jiří TYAHUR (63), který on-line deníku Sport Rychnovska poskytl exkluzívní rozhovor, oblíbil atletiku, orientační běh, v kterém patřil k nejlepším v bývalém Československu a ultramaratonské běhy. Jeho nejcennějšími výsledky jsou 7. místo z ME ve Francii v běhu na 24 hodin a vítězství v běhu na 50 mil v USA. V rozhovoru také kandidát do krajských voleb za SPD rád zavzpomínal na své kamarády.
MISTROVSTVÍ EVROPY 21. - 22. 9. 1996 - Courcon, Francie. Jiří Tyahur (č. 50) těsně před startem 24 hodinovky. Vedle něho kolega Jaroslav Kocourek z Brna (č. 19), bývalý výborný československý reprezentant na dlouhé tratě a maratony.
FOTO – 11x Archív Jiří Tyahur
Jak jste se dostal ke sportu a běhu zvlášť? „Své dětství až do svých 19-ti let jsem trávil na Slovensku ve městě Pezinok, v podhůří Malých Karpat. Od mládí jsem měl rád pohyb a moc mne bavil každý sport od cvrkání kuliček až po ty dynamické náročnější sporty. Když jsem neměl školní povinnosti, byl jsem venku od rána až do večera a stále v nějaké sportovní činnosti. Než jsem začal chodit do školy, postupně jsem se naučil plavat v blízkém rybníku a v zimě bruslit, naučil jezdit na kole a v zimě lyžovat na nedalekých kopečcích. Jelikož mi je již 62 let, tak v té době mého mládí bylo počasí opravdu dané svým obdobím. Prostě léto bylo hezky teplé a zima se sněhem a mrazem, jak by mělo být. Bydleli jsme v bytě na sídlišti na kraji města u blízkých vojenských kasáren. Za bytovkou jsme měli takové přírodní všesportovní hřiště buď na fotbálek, volejbal nebo i hokej. Otec byl vojákem a maminka učitelkou ZŠ. Takže jsme měli, já a mé dvě mladší sestry určitý režim, ale také podporu ve sportování, protože oba rodiče sportování měli rádi.“
MISTROVSTVÍ EVROPY 1996 - Courcon, Francie. Jirka Tyahur (č. 50) skončil v cíli jako nejlepší Čech na krásném 7. místě, když zaběhl 233 km!
MEDAILE z Mistrovství Slovenska
Jaký byl Váš sportovní vývoj? „Jako kluk jsem hrál fotbal, hokej, na škole jsem se naučil hrát basketbal a postupně jsem zjišťoval, že jsem také běžecky poměrně rychlý a hlavně vytrvalý. Chtěl jsem se více prosazovat individuálně a tzv. bez modřin z kontaktních sportů. Takový byl u nás orientační běh (OB) s velkou a úspěšnou historií v rámci tehdejšího Československa. Takže, od svých 12-ti let jsem se dal na orienťák, kde jsem postupně získal úspěchy nejen v rámci Slovenska ale i celé ČSSR. V té době byly v OB soutěže a mistrovství samostatně jak na Slovensku, tak v Čechách a postupovalo se na MČSSR. Navíc byla soutěž v rámci tzv. celostátních (federálních) závodů, kterých se zúčastňovali ti nejlepší dle získaných bodů v rámci umístění. Tehdy byly závody v OB nejen denní, ale i noční, na lyžích a později i na kolách. Já jsem běhal jen ty denní a noční. Moje největší úspěchy byly v dorosteneckém věku, kdy jsem získal několik medailí v rámci Mistrovství Slovenska jednotlivců a v rámci štafet za Lokomotivu Pezinok. V roce 1979 jsem byl druhý na dorosteneckém přeboru ČSSR v nočním OB kategorie M-17. To už jsem mezitím také reprezentoval gymnázium Modra v školních závodech v delších bězích, ve skoku dalekém i v basketbalu a běhal různé krosové i silniční běhy, kde jsem se setkával a porážel mnohé kluky z atletických klubů. Přišel den, kdy jsem se musel rozhodnout, kam dál po maturitě studovat. Moc možností jsem neměl, protože otec se v srpnu 1968 se zbraní v ruce i s dalšími postavil proti ruskému vojsku a pak dle tehdejších kádrových posudků už jsem nebyl moc vhodný kandidát na některé obory jako např. budoucí pedagog s tělesnou přípravou nebo trenér. Je to ironie, ale nakonec byla možnost zkusit přijímací zkoušky v armádě v Praze na FTVS, ale tam mne po úspěšných zkouškách nepřijali a bylo mi to aspoň férově bokem vysvětleno jedním zkoušejícím důstojníkem. Ale Vojenská akademie v Brně, kde byl v rámci školy atletický klub, zájem byl a byl jsem přijat. Je pravdou, že v Brně byly kluby OB a měl jsem tam několik kamarádů ze závodů, ale já jsem v té době měl za sebou několik výronů obou kotníků a už mé běhání v lesích bylo moc opatrné. A tak jsem se rozhodl už jen pro dráhu atletickou, od roku 1981 za akademický oddíl VAAZ Brno po dobu mého pětiletého studia.“
MISTROVSTVÍ EVROPY 1996 - Courcon, Francie. Den před závodem 24hodinovky podnikl Jiří s kamarády z reprezentace výlet do přístavu La Rochelle
Byl jste úžasným běžcem, jaké tratě jste běhal? „Možná je to neuvěřitelné, ale co se týče běžeckého trénování, tak jsem žádného osobního trenéra neměl. V oddílu OB to byly tzv. mapové tréninky a soustředění v terénu a jinak jsme fyzičku a běhání trénovali občas v menších skupinách. Běhali jsme různé trasy jak po lesních cestách, tak na silnici a vzájemně se hecovali (směje se). V zimě jsme společně využívali sokolovnu a trénovali i různé přeskoky přes lavičky, švédskou bednu atd. Já jsem se už v té době v dorosteneckém věku začal z literatury, které moc nebylo, více zajímat o atletickém způsobu trénování a zvyšování své kondice na tratě 3 km a delší. Hodně jsem trénoval sám, stopky a hodinky byly mým trenérem. V 15-ti letech jsem už pravidelně běhal 1 km pod 3 minuty. Je nutné připomenout, že v té době byly venkovní atletické dráhy jen škvárové, mimo Prahy, Ostravy, Bratislavy a Banské Bystrice, kde už byl tartan. V době studií v Brně mi v roce 1982 nabídl občasné společné trénování s ostatními běžci z Techniky Brno výborný trenér Jiří Sequent, který mimo jiné ještě nedávno v Praze trénoval např. našeho bývalého vynikajícího běžce Jakuba Holušu.
ČTVRTÉ DRUŽSTVO Evropy! Po doběhu družstev na ME 24hod. v Courconu 1996 chybělo Čechům na medaili pouhých 508 m! Zleva P. Solnička, J. Tyahur a J. Kocourek
V této době jsem poznal, co je to kvalitní a tvrdý trénink. Líbil se mu můj styl závodění, taktika a hlavně zrychlený finiš do cíle. Měl jsem výhodu proti klasickým atletům od mládí, že jsem měl dobrou fyzičku a sílu v nohách z běhání OB v našich horách. Takže jsem začal více makat na tempové rychlosti. Postupně to bylo znát i na výsledných časech při závodech. Za odměnu jsem mu mnohé kluky občas na závodech porážel. Často jsem osobně s trenérem Sequentem diskutoval o mých trénincích a později, když už jsme se potkávali na závodech i jako trenéři. Specializoval jsem se běhům na dráze na střední a dlouhé tratě, od 1500 m až 10 km a 3 km překážek. Občas jsem si v rámci přípravy a testu rychlosti zaběhl závod na 800 m. V rámci studia jsem reprezentoval akademii na Přeborech vojenských škol a také celé armády v krosech nebo na dráze, na kterých jsem se stal několikrát přeborníkem nebo skončil na dalších předních místech. Po absolvování akademie jsem pokračoval a úspěšně reprezentoval vojenské útvary, kde jsem působil, na dalších armádních soutěžích a přeborech v bězích. Například v r. 1993 a 1994 jsem navíc objížděl náročné závody Českého poháru v bězích do vrchu. Od roku 1995 jsem se také začal připravovat a běhat první ultramaratony.“
OSOBNÍ REKORDY Jiřího Tyahura
800 m – 1:58 min., 1 km – 2:31 min., 1500 m – 3:59 min., 2 km – 5:38 min., 3 km – 8:37 min., 3 km přek. – 9:28 min., 5 km – 14:58 min., 10 km – 32:14 min., půlmaraton – 1:14 hod., maraton – 2:32 hod., 100 km – 7:27 hod., 24 - hodinový běh – 233 km
EVROPSKÝ POHÁR, Plzeňská 24 hodinovka. 24. - 25. 8. 1996 bylo počasí jako na houpačce, Jirka Tyahur skončil po 219 km na krásném 2. místě
Za jaké oddíly jste závodil? „Jak jsem se již zmínil, atletiku jsem začal v Brně v akademickém oddílu VAAZ do roku 1985, kdy jsem úspěšně ukončil vysokou školu ve strojním oboru se specializací zbraně a munice a nastoupil jako voják z povolání do svého prvního působiště v Bílině. Zde byl i je kvalitní atletický klub AK s dobrou partou, kde jsem působil čtyři roky do roku 1989 a pomohl klubu v postupu do tehdejší národní ligy družstev. Jelikož jsem už od října 1989 bydlel a pracoval v Týništi nad Orlicí, dostal jsem nabídku od AC Pardubice, který také soutěžil v národní lize a posléze 1. lize družstev. Mohl jsem tak dál pokračovat s dobrou partou atletů v kvalitní konkurenci běžců. Na konci roku 1995 jsem se rozloučil s pardubickou partou a konečně přestoupil a potěšil všechny v oddíle v Týništi nad Orlicí, kde jsem až dosud. Bylo mi už 34 let a chtěl zkusit něco jiného, ne tak rychlého jako jsou závody na dráze. V té době jsem se již zajímal a připravoval na první ultramaratony. Mezi lety 1995 až 2002 jsem už byl v civilu (poté opět v činné službě v armádě), tak jsem po delší úvaze v lednu 1997 odjel ke známým do Kanady do hlavního města Britské Kolumbie, Victoria na ostrově Vancouver. Zde jsem se dostal do prestižního běžeckého klubu Prairie Inn Harriers a závodil cca po dobu dvou let na různých krosových a silničních bězích. Zde jsem poznal hodně milých, obětavých a moc přátelských lidí.“
PŘÍPRAVA před ME 1996 ve Francii, doběh do cíle Mělnického maratónu
ULTRAMARATONY
Kterých výsledků si ceníte nejvíce? „Výsledků, kterých si cením je asi hodně. Teď, když vzpomínám, tak si uvědomuji, jak jsem při sportování mohl zvládat poměrně náročné studium, práci, později rodinu a pak i trénování mládeže. Nebyl jsem sice takovou hvězdou ani olympionikem, ale vždy jsem se snažil dát sportu co nejvíce jak svými výkony, tak trenérskou činností. Cením si všech přebornických celoarmádních titulů, protože jsem porazil v té době několik vynikajících reprezentantů v atletice i OB. Také několik přebornických titulů v hale nebo venku na dráze na tratích od 1500 m do 10 km v té době buď v severních, nebo východních Čechách. Nejsem jediný, který tvrdí, že například před 35 - 40 lety byla u nás i v rámci krajů větší konkurence kvalitních a rychlejších běžců na tyto tratě. V roce 1994 jsem byl v Českém poháru v běhu do vrchu hodnocen na 5. místě. V ultramaratonských bězích si moc cením medailová umístění v bězích na 100 km a na 24 hodin na M ČR a hlavně 7. místo na Mistrovství Evropy v roce 1996 u La Rochelle ve Francii v běhu na 24 hodin. Také si moc cením vítězství v běhu na 50 mil (80 km) a také traťového rekordu časem 8:15 hod. v USA v Arizoně v roce 1996, který se běžel z Wickenburgu do Prescottu v těžkém zvlněném písečném terénu za velkého tepla. Mám také za sebou 20 let trenérské činnosti mladých atletů i atletek v Týništi nad Orlicí a jako trenér si určitě moc cením mnoha jejich výsledků. Co se týče kolektivního, jestli se nepletu, v roce 2011 postoupili naši starší žáci až do finále Přeboru Čech družstev, které se konalo v Praze. Pro mnohé to byla velká zkušenost a zjištění, s jakými výbornými mladými atlety soupeří, kteří jsou i teď v reprezentaci. V dalších rocích se někteří svými výkony probojovali na MČR, byla i nějaká medaile a mnozí dosáhli pěkných finálových výsledků. Takže v době mého trénování se objevilo v oddíle hlavně hodně skvělých kluků. Mnozí byli velkými talenty, ale žel někteří skončili ze studijních důvodů a někteří už nechtěli více a kvalitněji trénovat, což je trvalý problém jak v jiných oddílech i v jiných odvětví sportu. V současné době z mé bývalé skupiny navíc dva kluci poměrně úspěšně závodí v nejvyšší soutěži v jiném klubu. Například v roce 2002 pod mým vedením jedna naše atletka, budoucí vojenská lékařka, získala dvě bronzové medaile v běhu na 1500 m a 3 km na Akademickém MČR v Brně. Přál jsem si vychovat nějakého našeho reprezentanta, ale bohužel dosud se mi to z různých důvodů nepovedlo."
MISTROVSTVÍ ČR 22. - 23. 7. 1995, Jirky Tyahura první 24 hodinovka, ta Plzeňská se 150,5 km, kde měl velké problémy s puchýři
ČESKÁ reprezentace
Jak jste se dostal k ultradlouhým běhům a můžete nám přiblížit specifika této náročné disciplíny? „Jak se říká, čas nezastavíme a věk taky ne. Už jsem cítil ve svých 34 let, že má hlavně tempová rychlost na závodech je postupně pomalejší a mladší atleti jsou rychlejší. Uvažoval jsem zkusit ještě něco jiného v rámci běhání. Začal jsem sledovat výsledky a výkony našich ultramaratonců, sil jsem měl dost, trénovat a běhat mne bavilo. V roce 1995 jsem se zaregistroval do ČAU (Česká asociace ultramaratonců), která náležela pod ČAS (Český atletický svaz) a byla to podmínka k účasti na mistrovských závodech organizovaných ČAU. Cíleně jsem se tedy dva měsíce připravoval na svůj první ultramaratonský závod. Zvýšil jsem tréninkové kilometrové dávky na 20-30 km v tempu 3:30-4:00 min. Závod byl 22. - 23. července v Plzni a bylo to MČR v běhu na 24 hodin a zároveň Evropský pohár, kde jsem byl celkově devátý a ve své věkové kategorii na 2. místě výkonem 150,5 km, což nebylo tak moc, ale na poprvé slušné. Posledních cca osm hodin jsem totiž bojoval s puchýři na nohách a už jen chodil. Prostě jsem zaplatil tzv. nováčkovskou daň, ale při tom zjišťoval a učil se jak a co dělat, oblékat, pít a jíst při takovém závodě. Někoho by to odradilo, ale mně ne a věděl jsem, že příště už to bude lepší a kvalitnější. Na konci října jsem se zúčastnil dalšího závodu, a to MČR v běhu na 100 km na společných závodech na Slovensku v Žilině. Zde jsem sedmým výkonem 8:24:41 hod. získal další zkušenosti při chladných a větrných podmínkách závodu do dalších let. Poté jsem se dostal i do našeho reprezentačního týmu a zúčastnil se několik ME i MS v ultramaratonech. Jak už jsem uvedl určité délky ultramaratonských závodů, jsou to prakticky všechny, které jsou delší než klasický maraton, tj. 42,195 km. Jestli se nepletu, jako mistrovské závody u nás i v zahraničí jsou určeny hlavně na vzdálenost 100 km, 50 km, pak na 12 hod., 24 hod. a 48 hod. a někdy na 6 hod. Také se běhají závody tzv. etapové několika denní a další s různými ultradlouhými vzdálenostmi.“
MÍTINK družstev ve švýcarském Thunu v létě 1992, Jiří Tyahur si v dresu AC Pardubice zaběhl osobák na 800 m a skončil třetí, běh na 3000 m následně vyhrál!
Jak dlouhé vzdálenosti jste běhal vy? „Já se hlavně specializoval na 100 km a 24 hod., to se mi ještě zdálo rozumné. Například závod na 100 km je určitě tempově rychlejší než na 24 hod. Dosud se traduje, že kdo zaběhne 100 km pod 8 hod. a v běhu na 24 hod. dá přes 200 km, je již kvalitní ultramaratonec. Někdo si bude klepat na čelo, prostě lidi zkouší různé blázniviny nejen v bězích, ale i na lyžích, kolách, bruslích, plavání apod. Otázka je, jestli chcete být hobík nebo kvalitní závodník? Každopádně pro všechny platí několik důležitých zásad. Hlavně být, pokud možno zdravý po všech stránkách jak fyzicky, ale i psychicky. Musíte mít za několik let naběháno dostatečné množství kilometrů v určitém tempu, v různém počasí, jako je vedro, zima, déšť, sníh, vítr, aby si tělo a hlava zvykly na extrémy. Například v přípravném zimním období jsem týdně naběhal 100-150 km v různém daném tempu. Co se týče běžeckého oblečení, musí být od ponožek až na horní díl kvalitní, speciální, lehké, aby nesálo pot, nechladilo pak tělo, obuv lehká kvalitní. Prostě na oblečení a obutí se nesmí moc šetřit a rozhodně je musíte mít vyzkoušené několik více tréninků. Před takovým závodem je dobré být doslova promazán např. borovou mastí na chodidlech, mezi prsty, kolem choulostivých místech, aby se pak předešlo bolestivým puchýřům, opruzeninám a spáleninám po těle. Určitě na takovéto věci mnozí sami přijdou po prvních delších trénincích. Ohledně stravy a pitného režimu, je dobré při závodě užívat to, na co jste zvyklí, jako jsou různé iontové nápoje, gely, tyčinky, přírodní pochutiny, jako např. banány, rozinky, čokoláda, lehké polévkové vývary apod. Není dobré si striktně naplánovat, co budete užívat tzv. minutu po minutě, ale vnímat svůj žaludek, na co máte chuť, sladké, slané, kyselé, hořké, samozřejmě vždy po troškách a nic těžkého, protože pak by se mohl tzv. obrátit a je po závodě. Většinou to takto pracuje po prvních cca 3-4 hodinách běhu a v této době každý začíná navíc cítit určitou bolest nohou, celého těla, než si po nějaké době na toto zvykne. Je to poměrně psychologicky náročné a kdo tyto chvilky nepřekoná, končí. Velmi důležité je mít s sebou partu lidí nebo někoho, kteří vám dělají tzv. servis, pomáhají připravit a podat pití, jídlo atd. Každopádně, ultradlouhé běhy se běhají v prvém řadě tzv. hlavou.“
PRVNÍ MÍSTO získal v roce 1991 v běhu v Kostelci nad Orlicí
VZPOMÍNKY na kamarády
Na které další sportovní kolegy a kamarády vzpomínáte a co zajímavého jste spolu prožili? „Hodně vzpomínám na správnou partu atletů v Bílině a s některými jsem v kontaktu, např. s Martinem Wiplerem, s kterým jsem občas běhal na závodech stejnou trať, a hodně jsme si při závodech pomáhali a hecovali. Bohužel, už také došlo na úmrtí několika členů. Dobrá parta byla také v AC Pardubice, kam mně tzv. ukecal a přivedl tehdejší věčně optimistický předseda klubu Radek Brož. S některými členy se občas vídám na závodech a někdy spolupracuji například se současným předsedou Pavlem Strnadem, s kterým jsem se také něco spolu naběhal a natrénoval. Běhali jsme každý jinou disciplínu, a tak jsme úspěšně takticky sbírali důležité body. Co se týče party ultramaratonců ČAU, hodně vzpomínám na šéfa Tomáše Ruska, bývalého skvělého našeho reprezentanta maratonce, ultramaratonce a stále organizátora závodů. Bylo kolikrát obdivuhodné, jak vše stíhal zařizovat, a nic nebylo nemožné. Například se nám stalo při návratu ze závodů z Francie, že se nám porouchal mikrobus kousek za hranicí u německého města Freiburg. Bylo již po 22 hodině, brzy jsme zjistili, že problém bude asi se spojkou a Tomáš si vzpomněl na kamaráda maratonce z téhož města a zavolal mu. Do hodiny přijel s autem i odtahem a přespali jsme u něj. Mezitím se už někdo z místních pustil do opravy a my jsme ráno po snídani s opraveným autem pokračovali a střídali se v řízení v cestě domů. Samozřejmě jsme se jim odměnili a složili na finanční odměnu. Jak je vidět, dobré je mít kontakty i v zahraničí mezi běžci kamarády z různých mezinárodních závodů. Také si často vzpomenu na bývalého předsedu našeho oddílu Jiřího Dostála, který už není mezi námi a dokázal zorganizovat u nás hodně pěkných závodů a mítinků, který byl často rázný a nekompromisní, mimo jiné i vůči nedbalosti a na kvalitní organizaci, ale také dokázal pochválit a ocenit pěkné sportovní výkony a vše co se povedlo. Byl prvním, který například přivedl do naší atletiky bývalého vynikajícího desetibojaře Romana Šebrleho a tím odstartoval jeho budoucí hvězdnou světovou sportovní kariéru. A v neposlední řadě si moc často vzpomenu na již nebohého mého staršího výborného kamaráda a osobního servismana Ing. Jiřího Hakla, který mi hodně pomáhal hlavně při mých dlouhých závodech v době mezi roky 1994-1999 a také byl se mnou v již vzpomínané Kanadě, kde se oženil a zůstal tam žít až do svého skonu.“
LIGOVÝ ZÁVOD na dráze v běhu na 1500m, Jiří Tyahur v dresu AC Pardubice v čele závodu
REKORD na Týnišťské desítce
Stále organizujete oblíbenou Týnišťskou desítku, jak hodnotíte poslední ročník? „Šlo již o 31. ročník! Týnišťská desítka (10 km) se pravidelně běhá ve sváteční den 28. října. Několik let před hlavním závodem spolu s Domem dětí a mládeže také organizujeme běhy dětí od předškolního věku až do 15 let. Žel, bylo chladné a trochu deštivé počasí a asi mnohé děti a rodiče závody odradilo. Zúčastnilo se jich 28, což je méně než obvykle. Tratě byly stejné, připravené a pěkné ceny dostali všechny zúčastněné děti. Co se týče hlavního závodu, počasí se zlepšilo, nepršelo a vysvitlo i sluníčko. Účast byla trochu nižší, ale kvalitní, 119 žen a mužů. Potěšil nás nový traťový rekord vítěze reprezentanta ČR v atletice Patrika Vebra z Runczech Racing Team s časem 30:48 min. Rekord z roku 1999 zlepšil o 19 sekund! Tento běžec pak 25. listopadu na MČR v přespolním běhu vytrvalců skončil na 2. místě, 6 s za vítězem. Našeho hlavního závodu se zúčastnilo mimo jiných několik současných nebo minulých reprezentantů v atletice, orientačním běhu nebo bězích do vrchu. Jako dlouholetý hlavní rozhodčí závodů mohu říct, že zabezpečení a organizace byla perfektní a musím poděkovat všem sponzorům, organizátorům, rozhodčím, dobrovolníkům a městské policii za zdárný průběh celé akce.“
ZAJÍMAVOST s Týnišťskou desítkou
Poslední vítěz Týnišťské desítky a traťový rekordman Patrik Vebr skončil letos v dubnu 2024 na Pražském půlmaratonu na 14. místě (!) ve skvělé světové konkurenci. „Byl naším nejlepším běžcem výkonem 1:06,05 hod. Porazil mimo jiné dalšího našeho skvělého a dlouhodobě jednoho z našich nejlepších běžců na delší tratě od 10 km Jiřího Homoláče. Chci tím jen potvrdit, že naše závody Týnišťská desítka jsou velice populární i mezi nejlepšími běžci a reprezentanty ČR jakým je i zmiňovaný Patrik Vebr,“ uvedl Jiří Tyahur
TÝNIŠŤSKOU DESÍTKU pořádá s dlouholetým ředitelem Václavem Goldbachem, který s manželkou Janou zajišťuje od sponzorů pěkné ceny pro vítěze. Uprostřed na startu je vítěz Patrik Vebr (č. 19). Foto - Archív SK Týniště n/O.
Za Týniště závodil i pozdější olympijský vítěz Roman Šebrle, jak něho vzpomínáte a řekl byste tenkrát, že to dotáhne takto daleko? „Roman je o 13 let mladší a sledoval jsem ho tak trochu tzv. z dálky. Když začínal v Týništi, já běhal za AC Pardubice. Více jsme se poznali, když byl v Dukle Praha. Každopádně již v dorosteneckém věku byl hodně všestranný a měl výborné fyzické ukazatele spojené s talentem, což je jedna třetina pro budoucí úspěchy. K tomu pilně trénoval, přidával svou zarputilost, nebál se učit novým disciplínám a naslouchal radám svých trenérů. Již od počátku jeho atletické kariéry se dalo usoudit, že když ji nevzdá a bude poctivě trénovat, dosáhne jednou kvalitní výkony. Pak už to chce jen zdraví, čas a trpělivost a výsledky se dostaví.“
BĚŽEC Jiří Tyahur při závodě v běhu do vrchu
Co děláte nyní? „Definitivně jsem před třemi lety ukončil činnou službu vojáka z povolání a jsem zaměstnán u Vojenských lesů a statků ČR. Starám se o Týnišťskou desítku. Momentálně nikoho netrénuji. Dle počasí a mého zdraví se chodím občas v týdnu proběhnout na pohodu do okolí našich hezkých lesů. Někdy tomu říkám, že jdu spočítat veverky na stromech (směje se).“
O víkendu nás čekají krajské volby a koukám na kandidátky, že tam jste za stranu SPD, je to tak? „Ano, jsem členem SPD a kandiduji do krajských voleb, není to tajemství. Cítím se být vlastenec a nejsem lhostejný tomu co se děje jak u nás v ČR tak i ohledně naší zahraniční politiky a ekonomiky. Teď je mi moc líto všech lidí postižených povodněmi a smutno z toho, že teď státu chybí tak potřebné peníze (zase si budeme půjčovat), které jsme s prominutím vyhodili někde jinde. Naše vláda není dobrým hospodářem. Je smutné, že postupně ztrácíme vše, co bylo naše, české a i ten náš sport vůči světu začíná více zaostávat. Vše se vším souvisí (ekonomika - průmysl - sport atd.). Přeji všem šťastnou ruku u voleb.“
Chtěl byste závěrem vzkázat něco našim čtenářům? „Jakýkoliv pohyb, pokud možno na čerstvém a čistém vzduchu je tzv. balzám nejen pro vaše tělo, ale i duši. Rodičům chci říct, aby v této době rozvoje vědy, techniky, mobilů, počítačů apod., maximálně podporovali své děti k pohybu a možnému sportování. Pokud se najde nějaký talentovaný běžec, běžkyně a chtěl by něco do budoucna dokázat a měl by zájem kvalitně trénovat pod mým vedením, budu rád a jenom to uvítám. Všem přeji klidný podzim.“
SOUVISEJÍCÍ články na Sport Rychnovska:
Atletika | Sport Rychnovska (sport-rychnovska.cz)
